Jdi na obsah Jdi na menu
 


Moje první léto

3. 11. 2008

Všude kolem padá listí, já se v něm proháním, léto odešlo, a tak jsem si řekl, že vám o něm napíšu. Jak jsem ho prožil? Moc hezky, ale taky mi bylo ouvej, že se o mě páníčkové báli. Když jsem měl ještě první zuby, popadl jsem jednou u nás v ulici ošuntělou, ale voňavou kostičku z kuřete. Panička mi jí honem chtěla vzít - asi na ní dostala taky chuť - ale já byl rychlejší a celou kost jsem spolkl! Pak mi bylo moc špatně, zvracel jsem a měl průjem, takže jsem musel užívat dvakrát denně prášky. Když to pak bylo dobré, na chalupě jsem zase něco zblajznul - myslím, že jsem se přejedl spadaných třešní, a do toho jsem si ještě pochutnal na nějakém tom sušeném prasečím oušku - prý pochoutce pro nás psy. Zvracel jsem potom celý den a paní doktorka (byla to ta od minula) říkala, že zřejmě budu štěně, které má "sebedestruktivní sklony".
Pak už bylo po třešních, i kuřecí kosti přede mnou hlídali, takže to vypadalo, že už se mi nic nepřihodí. Ale ještě do třetice - letěl jsem na chalupě s kamenných schodů od půdy tak divoce, že jsem se dole natáhl. Moc jsem plakal, protože to hrozně bolelo - měl jsem naraženou přední nožičku, jeli se mnou na rentgen a páníčkové mě drželi, ale já byl nesmírně hodný, ani jsem se nehnul, jen jsem koukal, co bude. Dostal jsem zase nějaké užívání - to aby to nebolelo. Pak jsem slyšel, jak si páníčkové nade mnou povídají, že prý jsou zvědaví, co se tomu psovi přihodí příště...
Ale už se nepřihodilo vůbec nic špatného, protože jsme odjeli na chalupu - tentokrát na dlouhý čas, a já si užíval všech možných radovánek! Lítal jsem po loukách i po polních cestách, ale v lese jsem se držel blízko paničky nebo pána, abych je neztratil z očí. Odkoukal jsem, jak se sbírají borůvky - napřed mi je dávali natrhané, ale pak už jsem si je sbíral sám.
Taky jsem se hodně koupal, chodívali jsme ráno dolů k potoku, vůbec jsem se nebál a skákal jsem přímo do tůňky - pro klacíčky nebo i jenom tak. Já mám vodu moc rád, koupal jsem se i v rybníce, když jsem byl v září na návštěvě u maminky. To vám musím napsat: jeli jsme z Prahy hrozně dlouho, až do večera, pak jsme zastavili- já slyším hluboké hafání, že jsem taky odpověděl - a když jsme vystoupili, najednou jsem byl tam, kde jsem se narodil a ze vrat vyběhla moje maminka! Hned jsem jí poznal, hrozně jsem se vrtěl a vítal jí, ale ona moc nadšená nebyla a docela na mě vrčela. Já jsem totiž mezitím vyrostl a byl jsem skoro tak velký, jako ona. Později večer jsme všichni seděli venku u grilu a já se pokoušel s maminkou kamarádit. Moc to nešlo, nechtěla mě, tak nakonec jsme si oba sedli od sebe dál - ona ke svým pánům a já zase ke svým. Druhý den jsem si ještě zadováděl s Petrem, Lidkou a Lenkou - to jsou páni mojí maminky. Byli jsme na velkém výletě u rybníka, na louce i v zahradní restauraci. Taky jsem se pletl v kuchyni a lezl do myčky (aspoň něco máme s maminkou společné).
Ani se nám k večeru nechtělo odjíždět, a nebýt toho mámina vrčení a chňapání (jen po mně - od těch mých se nechala hladit a drbat), klidně bych tam zůstal i déle. Ale doma je doma, přeci jen - už tu všechno znám, mám rád svůj pelíšek i páníčky a oni mě taky, i když občas něco vyvedu, když jsem doma sám.
Třeba si přečtu noviny, které nechají na kanapi, a dělám to důkladně - je zajímavé, že po mně už si je nikdo nečte, jenom je zametou a vyhodí do koše, věčná škoda.
Jako tuhle jsem si četl paniččin francouzský slovník - ležel u okna, tak jsem se pro něj natáhl. Měl pěknou a pevnou vazbu a krásně voněl. Udělal jsem si z něho hromádku, byla toho plná podlaha v kuchyni. - Když přichází panička z práce, vždycky otevře dveře a sladce říká: no kdepak je ten můj Bakoušek, půjdeme ven, sluníčko moje! - Ale tentokrát otevřela dveře a vykřikla - teda Baku!
Podle toho jsem poznal, že četba slovníku asi nebyl nejlepší nápad - taky jsem dostal naplácáno, panička zametla kuchyň a pak si sedla a vzdychala, že takovou knihu už nesežene. Tak jsem vzal pískací prasátko (mám takové krásné, veliké) a šel jsem jí utěšit, aby věděla, že žádný slovník jí nemůže nahradit to, že já jí mám rád...
Ještě něco musím napsat - předminulou neděli jsme jeli brzo ráno na dalekou cestu - ještě za tmy jsme dorazili do Brna na velké výstavistě, kde to nádherně vonělo po všech možných psích kamarádech - taky jich tam bylo! - a já jsem s páníčkem chodil a běhal v kruhu a pak jsem dostal zlatou stuhu a ocenění velmi nadějný. Už jsem nebyl štěňátko, ale "dorost". Radost měli všichni, a představte si, že se na mě přijela podívat i maminka a skoro nevrčela! Pak jsme se všichni fotili - můžete se na všechno podívat.
Tak to vidíte... Jak jsem psal na začátku, všude padá listí, já si v něm dovádím a rejpu čumáčkem, jako teď právě do paničky, aby už nechala toho psaní a šla si se mnou hrát - tak zase někdy příště!